Inspirovala jsem se jednou povídkou z literu, jedním z jejích prvních slov bylo "Jmenoval se Daniel." Unesla mě můza a já si ani nedočetla autorovo dílo (vlastně jsem skončila hned za touto větou), dokonce jsem to okno s ním zavřela a tak vám bohužel neposkytnu plný odkaz. Inu, můžete hledat sami, bylo mu 24 let a mezi díly měl 5 povídek ;)

Nedávno mé prsty na klávesnici vyťukaly oficiální stránky Victorie. Kromě hudby, jež si tam vložila, a která dodává webům kouzelnou atmosféru a přímo vás ukolébá k tomu, abyste projeli všechny rubriky bez zastavení, mě uchvátila jedna konkrétní galerie.

V amerických filmech se poměrně často stává, že vám příšerný vichr z hor dofoukne přesně to, co hledáte v podobě letáku, a to přímo do obličeje... Je to jako dostat bezbolestnou facku od osudu. Nebo dopis od někoho, kdo se krčí vzadu ve vědomí a už ani neví, že tam vůbec je. Tyhle a jimi podobné stačí jenom trošku připomenout.

Stejně tak jako mně se každý týden objeví připomínka od Toplistu, že můj blog stále existuje. Bohužel, na světě jsou ale i takoví, kteří se naučili věci ignorovat a úspěšně to tak praktikují už - poslední článek tu je - v listopadu...

A další kousek z kategorie "konec jako by se sám vypůjčil odjinud..."