Já nejsem nic! (část 3.)

9. června 2007 v 14:31 | Ceraa |  povídky
Hlavou se mi začalo honit tisíce myšlenek...proč? proč mi poslala ten dopis? musela ho tam dát, když mi prohrabávali tašku...ale musela jsem uznat, že to měla dobře vymyšlené...ale to mi teď bylo jedno...teď mě zajímalo jediné: proč?
Samozřejmě- snad tisíckrát jsem si představovala, že se mi jednou všichni omluví, i když jsem tomu postupně přestávala věřit. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to udělá zrovna ona. Všechny myšlenky o omluvách se vždycky vypařily a zbyl z nich jenom sen...proč?
Proč zrovna ona? To ona byla ta, která vždycky stála v čele "vzpouře" proti mně. Od ní bych to nečekala, nikdy...když to neudělal nikdo, tak proč ona? Pečlivě jsem prohlédla obsah celé školní tašky, jestli tam není ještě něco, ale nebylo.
Před začátkem školy jsem se rozhodla, že se ještě projdu lesem. Dorazila jsem ke svému obvyklému místu, ale nedokázala jsem se soustředit na přírodu, na tajemný les, myslela jsem jenom na to, proč to udělala. Nápady přicházely, ale hned se rozplynuly v šedé mlze, která se snášela nad lesem. Cítila jsem pohled, otočila jsem se a tam-stála ona. Když spatřila můj pohled, utekla. ROzběhla jsem se za ní a chytila ji za rukáv.
,,Počkej..." řekla jsem jí a opatrně jsem ji otočila, aby mi viděla do očí.
,,Chtěla jsem se ti jenom omluvit, osobně."
Zahleděla jsem se jí do očí a jenom jsem řekla: ,,Proč?"
,,Já...zemřela mi sestra...byla úplně jiná než já, takže teď, když tu není, chtěla jsem se změnit, už jenom kvůli ní," řekla, objala mě a rozbrečela se. Když jsem si vzpomněla na její sestru, kterou sem mockrát neviděla, ale šířila okolo sebe pozitivní atmosféru-rozbrečela jsem se s ní.
,,Promiň- za všechno, co jsem ti kdy udělala, za všechny ty nadávky a to ostatní. Já vím, že je to pro tebe těžké mi odpustit a ani nemusíš- je to na tobě..."
Chtěla jsem se jí omluvit, ale nedokázala jsem to. Ale dodalo mi to kapku sebevědomí.
Večer jsem nemohla usnout. Nemohla jsem přestat myslet na Tess a na její sestru. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit...
Začala jsem si všímat, že její kamarádky s ní přestávají mluvit. Jejich hádku jsem viděla- viděli jí všichni. Začala se proti ní obracet celá třída a nakonec jsem to byla já, kdo se za ní postavil. Já, která jsem nikdy nedokázala vystoupit z řady, já, která jsem nikdy nedokázala promluvit, když se to po mně chtělo, já, která jsem po těch letech plných nadávek od ostatních zapomněla, co jsem. Ostatní to dost překvapilo, když jsem se zvedla a odstrčila jsem je od ní. Ona potom odešla ze třídy a ten den už se do školy nevrátila.
Když jsem šla ze školy, napadlo mě, jestli nešla do lesa. Prošla jsem ho skoro celý a potom jsem ji uviděla. Ležela pod srázem a nehýbala se. Rozběhla jsem se k ní a začala jse s ní třást. Ale ona nereagovala. Měla zakrvácenou hlavu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucish Lucish | Web | 29. června 2007 v 14:15 | Reagovat

moc hezký... tobě jdou nejen básničky, ale i povídky:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama