Červenec 2007

Já nejsem nic! (část 4.)

27. července 2007 v 22:00 | Ceraa |  povídky
Nemohla jsem ji tam nechat zemřít, byla to moje jediná kamarádka. Z kapsy jejích džínů jsem vytáhla mobil a zavolala záchranku. Říká se, že záchranka přijede do několika minut, ale mě to připadalo jako celé hodiny. Bylo to hrozné, sedět vedle ní a nemoct nic dělat...Kdesi v dálce jsem uslyšela sirénu. Měla pronikavý ohlušující zvuk. Ale byla jsem radostí bez sebe, když jsem ji uslyšela. Záchranka zastavila nad srázem a vystoupili z ní dva muži. Seběhli dolů. Jejich svítivé vesty mě přímo ozařovali. Od příjezdu záchrany se všechno zdálo zrychlené. Za chvíli jsem viděla místo pánů s nosítkami jen barevné šmouhy. Začala se mi točit hlava a asi toho začínalo na mě být trochu moc. Potom jsem omdlela.
Zřejmě si toho někdo všimnul, protože jsem se pak probrala v nemocnici. Tess jsem ale nikde neviděla. Vyšla jsem ze svého nemocničního pokoje. Nesnášela jsem nemocnice. Ta všechna bílá barva mě pálila v očích. Bylo lehké ji najít, protože byla hned v prvním pokoji ve vedlejším oddělení. Měla obvázanou hlavu a tělo spojené s kapačkami. Nelíbilo se mi to, ale ještě víc se mi nelíbily jizvy, co jí byly vidět na levé ruce. Zřejmě byly od žiletky. Kašlala jsem na nějaký němocniční pravidla. Prostě jsem šla dovnitř. Stále měla zavřené oči a zřejmě spala pod umělým spánkem. Moc dlouho jsem u ní nebyla, protože pak přišla sestra a vyhnala mě. Poslala mě zpátky do mého pokoje a mě se naskytovaly dvě možnosti. Ta první byla zůstat v nemocnici a ta druhá utéct. Ale vlastně připadala v úvahu jen ta první, protože jsem neměla žádné prostředky, jak bych se dostala domů. Došla jsem tedy zpátky do svého pokoje a snažila se usnout.

Než zavřeš oči...

7. července 2007 v 20:08 | Ceraa |  básničky
Než před spaním
zavřeš víčka,
než ti u postele
zhasne svíčka,
vrána k posteli
zaletí
a zlomí tvé
černé prokletí.

Než před spaním
zavřeš oči,
než tě noční můra
do snů smočí,
než v noci půjdeš
na kutě,
přemýšlej o
životě.