Černé město I.

1. června 2008 v 21:26 | Ceraa |  povídky
"Prásk!" ozvalo se zpod okapu, pod nějž právě spadla odtržená doška ze střechy. Všude okolo foukal studený podzimní vítr, který jen donucoval lidi oblékat se do větších vrstev a vše ostatní nevylézat ze svých příbytků. A všude bylo ticho, jen snad ta doška vyrušila klid, když z hlasitými odrazy o zbytky cihel na zdi dopadla dolů mezi všechny ty ostatní.

,,Panuje tu nálada jako na hřbitově..." poznamenala osoba sedící na dřevěné lavičce.
,,Hm, možná máš pravdu," druhá postavava sedící vedle vstala a šálu omotanou kolem krku si ještě víc utáhla. ,,Ale právě to je tady tak pěkné, nemyslíš, Wille?"
Will se také zvedl, ale hlavu nechal skloněnou, aby mohl dál sledovat špičky svých vyleštěných černých bot. ,,Možná..., ale to bláto..."
,,Wille, nesmíš být hned tak pesimistický!"
Od Willa dostala osoba jako odpověď jen neurčité zabručení.
Pomalu se dali do kroku, ovšem beze slova.
Vítr pozvolna zrychloval své tempo v obracení podzimního listí a svou rychlostí začínal být už téměř nepříjemný. Osoba s šálou si strčila ruce do kapes, i když jí to stejně nepomohlo, za což mohla poděkovat jedině svému děravému kabátu.
,,Poslyš, Erico, myslíš, že tohle místo je to pravé? Rozumíš, to pravé pro to, abychom tady žili?" Will a Erica byli už od narození spjati stejnými rodičemi, Erica byla starší sestrou Willa, ale nikdy se k němu nechovala jako "sebevědomý obránce rodiny," k tomu měla dost svých neustále se chichotajících kamarádek, nedosažitelných idolů v podobě školního fotbalového mužstva a nekonečných nákupů... tedy až do chvíle, co rodiče někam zmizeli a ona se se svým bratrem rozhodla utéct k tetě na venkov, aby se nemuseli smiřovat s dětským domovem. Willovi bylo sice teprve dvanáct let, ale Erice se zdálo, že od toho osudového okamžiku najednou vyrostl. Stalo se z něj dítě okradené o dětství. Stále byl na tom ale lépe, než jeho o tři roky starší sestra, která dospěla během týdne... stal se z ní člověk, jenž prožívá dětství a důchod zároveň. Někdy si říkala, jak asi bude duševně vypadat, až jednou zestárne... stejně?
,,Wille, asi nám stejně nic jiného nezbývá." Upřímně se zahleděla do zelených očí svého bratra, úpěnlivě na ní visely a žádaly optimistickou, ale přesto pravdivou odpověď. Když jí nakonec dostal, samozřejmě spokojený nebyl.
,,Ale já nechci, aby tohle byla naše jediná možnost!" Will si rychlým pohybem prstů na pravé ruce shrnul vlasy do čela, aby Erica nespatřila, že taky umí plakat. "Chtěl..." jeho řeč přesto přecházela do vzlyků ,,chtěl bych být s tátou a hrát s ním šachy, do pokoje přijde máma a přinese na podnose teplou večeři! Chtěl bych-"
"Wille, ale ty to víš!" Erica chytila bratra za obě ramena a lehce s ním zatřásla, protože v tom okamžiku neviděla jiné řešení, bylo to poprvé, co měla bratra kompletně na starosti a bralo jí to více sebevědomí, než před čtvrdletkou z dějepisu. "Víš, že nemáme jiné řešení. Nebo bys chtěl radši do děcáku?!"
,,Ne..." prosnesl tiše Will, najednou přestal vzlykat. Vždyť přeci velcí kluci nebrečí!
,,Teď dojdeme k domu tety Kamily a budeme doufat, že si na nás ještě pamatuje." Znenadání se Erica usmála, vzpomněla si totiž na jednu ze svých prvních vzpomínek, prvních vzpomínek na Willa. ,,Pamatuješ si, jak jsme byli s rodičema u tety Kamily na návštěvě a ty ses jí tak moc bál, že ses jí schoval v kuchyni za lednici a odmítal si vylézt?"
,,Hmm..." zamyslel se. "Asi ne."
,,No, ovšem... nemůžeš si to pamatovat, nebylo ti určitě víc než dva roky!"
Kolem nich prošla skupinka asi tří postarších lidí nabalených do teplých vrstev, které jim mohli Will s Ericou jedině závidět. Znechuceně si je prohlédli odsdola nahoru a potom radši uhnuli pohledy stranou.
,,Dobrý den," pozdravil je Will, ale ti lidé se za ním ani neotočili.
,,Wille, musíš pochopit, že tu lidé nejsou zvyklí mít tady nové lidi, už tenkrát, když jsme tu byli s rodiči se s námi nikdo nebavil. Chvíli jim to bude trvat, ale pak se určitě ukáže, že jsou to milí lidé!" usmála se na bratra. ,,Podívej se, támhle ten dům, to je on!" řekla a ukázala před sebe. Ale to, co tam Will spatřil, vidět rozhodně nechtěl. Stál tam dům, i když, že by stál pevně, to ne, černou střechu silně nakloněnou nalevo a komín byl také poněkud zchátralý. Přesto mlčky došel se sestrou až k němu a zarytě se díval do země, když se Erica pokoušela dobouchat dovnitř. Nicméně rám okolo dveří byl s nimim spojen množstvím pavučin, takže Erica měla neblahé tušení, že pokud tam někdo bydlí, už nevyšel tak dlouhou dobu ven, že tam stoprocentně ležel někdě mrtvý...
Ale mýlila se, protože asi dvě minuty poté, co se s Willem posadila a zapřela o dveře, někdo je zevnitř otevřel a oni rychle vstali a otočili se k němu.
Ve tmě domu se rýsovala menší postava.
Erica sebrala všechnu odvahu, kterou sesbírala po zablácené cestě a řekla: ,,Dobrý den, vy jste teta Kamila?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M.o.n.i.k.a M.o.n.i.k.a | Web | 1. června 2008 v 21:51 | Reagovat

Jůů... mám to cchápat jako tvou kapitolovku? Jestli ano, tak to já ji doporučím ;-)

2 Honza Honza | 6. června 2008 v 16:11 | Reagovat

Docela pěknej začátek, sem zvědavej jak se to rozjede..

3 Vole-sch Vole-sch | 6. června 2008 v 18:56 | Reagovat

To je dobrýýý... jsi hrozně nadaná! Těším se na další kus...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama