Rozhodneš se?

25. června 2008 v 16:25 | Ceraa |  povídky
Na přání :-) tedy,¨je to závěrečná esej k příležitosti semináře, ale na přání zveřejněna... :-) a chyby elegantně překračujte, nečetla sem si to po sobě ;-)

.
Život na obláčcích byl toho dne vskutku báječný. Malí andílci leželi na chomáčcích mráčků a vybírali si osamělé lidi, kterým budou příštích pár desítek let dělat společnost v podobě tajného patrona. Každý z nich ten den vstával obzvláště brzy, (kdo by hleděl na rozčesávání andělských kudrlinek na nezbedných hlavičkách!) a frr už leželi každý na svém místě s dřevěným periskopem, jenž umožňoval vidět nejen příšerně daleko, ale ještě dál, tedy nejen na lidi, ale taky do lidí a přímo jejich složitých srdcí.
Všichni měli vybráno v rekordním čase, tedy všichni až na Francise - jediného ze všech těch malých neposedů, který byl nerozhodný až hrůza... Hodiny posedával a nervózně otáčel periskopem, nevnímal všechny zamračené pohledy a dál se soustředil. Jde přece o jeho budoucnost a také o budoucnost toho, koho si vybere, nemůže to přeci uspěchat!
"Ach, Frannie," vzdychl nad andílkem Gabriel, zvaný také velký šéf. "Všichni už mají vybráno a ty? Podívej se na sebe!"
"Pane Gabrieli, musím si vybrat někoho, kdo se mi bude líbit!" a pak už jen umíněně zavrtěl hlavou a dál si ho nevšímal, protože právě spatřil někoho, kdo ho pomalu začínal zajímat.
Pan Mefodij Dimitrij byl obyčejný člověk žijící v ještě obyčejnější části Moskvy. Za svůj domov považoval ulici, tak celé dny chodil podél silnice a počítal poklopy od kanálů a večer si pak počet zapisoval do statistiky, malého prošívaného bločku s pevnou vazbou. Měl rád vysoké elegány ve vyžehlených černých oblecích, co jim ladila kravata s odstínem proužku na klobouku a celý komplet doplňovaly kožené boty a černý deštník, který šustí jen v případě, kdy ho elegán podává svému sluhovi, aby ho pověsil.
Také si s oblibou prohlížel výlohu cukrárny a snil o tom, že jednou půjde po ráno ulicí... nikde nikdo... ptáčkové zpívají a na obloze ani mráčku. Náhle se u druhého dnešního poklopu od kanálu zaleskne nepatrná skvrnka, Mefodij se skloní a najde hromádku Rublů, které tma někdo schválně nechal přesně jen pro něj. Pak Mefodij uchopí mince, pro kontrolu do nich kousne, zda-li jsou přece jen pravé a vyrazí do cukrárny. Za pultem se usmívá dívka s lízátkem v ruce, Mefodij dojde až k pultu se zákusky a vybere si indiánka, věneček, větrník, pytlík cucavých bonbonů, dvě ovocná lízátka a čokoládovou pralinku...
"Tak toho ne..." pomyslel si Francis. "Celé dny by jenom uždiboval perníkovou chaloupku a k čemu bych mu já potom byl? K ničemu! Přesně tak... materialista jeden..." a dál shlížel dolů.
Až příliš daleko od houpaček a smějících se dětí postávala drobná holčička v červeně károvaném kabátu. Vlasy propletené do copánků karmínovou stužkou se jen nevinně zvedaly s větrem. Holčička, vlastním jménem Amélie, jinak zvaná ´prošedivělá myš,´ se držela mříže lemující dětské hřiště a kdo by se podíval zblízka, zjistil by, že zbytečně zalévá již včerejším deštíkem promočenou hlínu pod sebou svými slzičkami. Nikdo si s ní nikdy nechtěl hrát, všichni si raději hleděly svých načesaných panenek, autíček na ovládání a plyšových medvídků. Amélie bydlela v Hulton Road, té nejopuštěnější ulici na samotném kraji Londýna. Ráda by pyšně vešla na hřiště mezi ostatní vrstevníky a užívala si s nimi letní vakace, které měly být těmi šťastnými měsíci pro děti toho nejmenšího školního věku, ale místo toho stála stranou, protože už neměla dostatek odvahy k dalším pokřikům a nechtěla toho riskovat tolik... Kolem prošel kluk s pusou špinavou od čokolády a jen se na ni ošklivě ušklíbl. "Nesnáším tě!" zakřičela za ním Amélie, sebrala ze země nejbližší křemínek a hodila ho po chlapci. Naštěstí dobrá muška nikdy nepatřila k jejím umům, takže se netrefila dokonce ani ne na dva metry od chlapce, který byl už dávno ten tam...
"Tak tohle taky ne, žádnou choleričku do domu..."
Situace byla zvláštní. Času dost pro Dominika, osmiletého syna, pro Jerryho, obchodníka, kterého Helen nazývala pánem, který s ní bydlí, ale nikdy bylo dostatek času na umytí nádobí, vyluxování koberců, vyprání všech košů prádla, co se přes týden nahromadily všude po bytě a teď se jen samovolně připisují do nekonečného seznamu, co ještě Helen musí všechno zvládnout. Manžel remcá, dítě křičí a dožaduje se stravy... čas udělat večeři! Příšerné zjištění, lednice prázdná a teď co? Má to Helen Ravenová risknout a požádat Jerryho, aby jel na nákup? Radši to nebude riskovat, pošle Dominika nahoru do jeho pokoje se slovy "hrad z kostek! ...mi postav... prosím" a s nevinným úsměvem si jednou rukou nasadí boty, druhou uchopí klíče a upaluje do samoobsluhy za rohem. Ne! Mají zavřeno... fyzikální géniové popisují Archimédovy zákony, zákony kinetické energie, zákony gravitace, ale co tahle jednou pořádně prozkoumat zákony schválnosti? Tenhle denní kolotoč se asi nezastaví...
Z pozorování Francise vyrušil Gabriel. "Tak, Frannie, kohopak sis vybral?" jedno obočí měl výrazně výš než to druhé a tím zdůrazňoval svou vyhlášenou netrpělivost.
"Já..." začal Francis, pak si ale uvědomil, že neví, co by odpověděl. Tedy přesněji řečeno, věděl, věděl to moc dobře, ale nechtěl odpovědět, že se ještě nerozhodl.
"Chceš snad říct, Francisi, že sis ještě nevybral?"
"To ne! To..." odmlčel se.
"Ano, Francisi, koho sis vybral?"
"Vybral jsem si... vybral jsem si... Dominika Ravena, právě jsem mu pomáhal vymyslet hrad pro jeho maminku!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama