Černé město II (2/2)

30. září 2008 v 21:35 | Ceraa
Konečně jsem se přesvědčila dopsat kapitolu. Trvalo to, ale přece jen... Chtěla bych jí věnovat Speciálně k narozeninám Darkovi alias Míšovi ;-)

Kamila hypnotizovala flek na zašlém ubrusu. V jejích očích zářily jiskřičky pětiletého dítěte, takže Erika už jen čekala, kdy z kapsy (pokud tedy nějakou má) vytáhne gumovou kachničku na provázku. Každopádně slyšela jen to, co chtěla.
"Vzchop se!" vykřikla náhle Erika a v návalu starostí mrštila hrnkem o zem. Teď se tu kromě těstovin a jiných krámů válely i porcelánové střepy. Rozlitá hnědá tekutina z hrnku (čaj?!?) byla třešničkou na dortu.
Teta teď byla očividně překvapená. Seděla na židli jako přibitá a čekala, co se bude dít dál.
Erika pochopila, že to bude zřejmě muset vzít za jiný konec provázku. S klidným hlasem pronesla: "Takže můžeme?"
Žádná odpověď.
"Mlčení znamená souhlas," ušklíbla se Erika.
Stále nic.
"Tak dobře, jdu si pro tašky, ano?" Odešla z kuchyně, aniž by počkala na odpověď, ale stejně by žádná nepadla.

Namířila si to zpátky přes vstupní halu. Její tmavou barvu na stěnách ještě zdůrazňovaly temně vínové závěsy, zakrývající jediné okno v místnosti. Měla takovou chuť je roztáhnout a pustit sem trochu světla... možná by to ale byla jen ztráta času - venku bylo díky oblakům podobné pošmourno. Navzdory tomu, že se to tetě jistě líbit nebude, otevřela domovní dveře.
"Si tu?" špitla.
Na odpověď se ozval vzlykavý hlas Willa, jenž naštěstí celou dobu seděl opřený o rozvrklané zábradlí na schodech.
"Ukaž," podala mu kapesník. "Osuš si oči..."
Will si trochu odkašlal. "Trochu mě podceňuješ, jak tě napadlo, že jsem brečel?" Slovo trochu zdůraznil notnou dávkou ironie.
"Wille..."
"Hm?"
"Přestaň trucovat," šťouchla mu do ramene.
"Hmm...."
"Poď se mnou dovnitř. Seš strašně promrzlej."
Přes všechny protesty ho sestra vzala a do domu prostě dotáhla.

Bez sebemenšího hluku prstem naznačila Willovi, aby šel do patra. Sama se pak vrátila do kuchyně.
"Kde máš kufry?" vyhrkla na ni, jen co vkročila.
"Ehm... nechala jsem je v hale."
Jak můžu být tak blbá?! Zanadávala si v duchu.
"Donesu si je nahoru."
Kamila se zapřela lokty o stůl a jako ostříž sledovala, co se bude dít dál. Nepřítomně hleděla do rámu dveří i dlouho potom, co Erika odešla.
Ta mezitím tajně dotáhla věci, co byly už pro Kamilu dávno vevnitř, do haly. Když je včerejšího večera ve spěchu balili, neměli moc času na rozmyšlenou, co si s sebou všechno vzít, a tak výsledná zavazadla ani nebyla moc těžká.
Schody příšerně skřípaly. Erika vůbec nechápala, jak je Will zvládl bez hluku. Ale to už k němu patřilo - byl nenápadný sám o sobě.
Instinktivně došla až k poslednímu pokoji od schodů. Trefa. Will opět seděl, ale tentokrát na posteli a rovnal třásně na přehozu.
"Máš hlad?" zeptala se ho s úsměvem.
"Jen trošku," odvětil. Erika milovala ten jeho napolo zadumaný hlas.
"Pokusím se najít něco k večeři," slíbila "neviděls tu nějaký peníze?"
Will zavrtěl hlavou.
"Dobře..." Erika se rozhlédla. V pokoji stála postel dostatečně velká pro dva, u okna šatní skříň, na protější straně toaletní stolek se zrcadlem.
Otevřela skříň. Na policích vyskládané povlaky a prostěradla. Postupně je všechny vytahala ven, aby se koukla, jestli si mezi nimi náhodou Kamila nenechala železnou zásobu. Alespoň ve filmech to tak bývalo - bankovky zašité v polštářích... ve filmech. Tady bohužel ne, pomyslela si.
"Ztráta času," poznamenal Will.
"Chceš snad chcípnout hlady?" odfrkla Erika.
"Ne."
"Tak vidíš," zareagovala s pohrdáním ve tváři. Radši se pustila do zarovnávání lůžkovin zpět do skříně.
Tak co teď? Ptala se sama sebe. Ještě ten stolek...
Trojnohá židlička u stolku připomínala tu od piana. Chvíli přemýšlela, jestli je to ta, na níž se jako malá neustále točila, až se jí točila hlava. Musela se usmát.
Stolek a zlatě natřené koule u šuplíků byly taky poznamenány nánosem prachu. Levým ukazováčkem do vrstvy nakreslila sluníčko.
"Hm," zamračila se a pohybem ruky ho uase smazala. Snad by si i kreslila dál, ale najít peníze teď považovala za přednější, navíc Will by se jí určitě vysmál, že je dětinská, kdyby si toho všimnul.
"Tak cos našla?" ozval se.
"Ještě nic." Otevřela šuplník. "Tady by snad mohlo něco..." začala se přehrabovat v ozdobných krabičkách.
Po chvíli řekla: "Pokaždý, když zvednu to víčko u nějaký krabice, čekám, jakej zázrak tam bude. A místo toho tohle. Koukej," vyndala cosi ven a zvedla s tím ruku do výšky, aby to Wil taky viděl.
"Co to je?" Zdvižené obočí - známka ironie.
"Šňůra korálků."
Její bratr se zasmál. "Skus za to koupit půlku preclíku!"
Erika se otočila zpět a pokračovala v průzkumu.
"Přecejen ztráta času - není tady nic a pusto k tomu..."
"Vážně nic?"
"No, možná bych se mohla pokusit prodat tohle," podala mu lehký řetízek, který vypadal skoro pozlaceně.
"Můžeš to zkusit," navrhnul "tím nic nezkazíš."
"Asi máš pravdu, za zkoušku nic nedám," připustila. Zastrkala obsah zásuvek zpět a ještě dodala: "Budu tě tu muset nechat, tka tu hlavně zůstaň, prosím, ano?"
"Jasně..."

Erika sešla dolů. Do domu bubnovaly kapky deště.
Deštník... deštník... rozhlížela se po místnosti. Támhle! Pod prázdným věšákem u dalších z řady dveří stál stojan na deštníky.
"Prosím, hlavně ať v něm nic není," zašeptala. Mezi palcem a ukazováčkem opatrně stiskla zahnutou rukojeť jediného exempláře deštníku a cukla s ním.
Výkřik!
Ze stojanu vyběhla vyplašená myš.
Erika si dlaní podepřela čelo. "Vždyť jsem prosila!" zakňučela.
Vůbec nebyla s to se tam přiblížit zpátky, ale jestli nechtěla promoknout, jiná možnost jí nezbývala.
Vydržíš to, dodávala si odvahu. Kopla do stojanu. Nic. Výborně, usmála se - spokojená sama se sebou.

Jestli bylo něco, co milovala na dešti, rozhodně to byl čerstvý vzduch, jenž za sebou zanechával. Se zatuchlinou vevnitř se to rozhodně nedalo srovnávat.
A teď najít náměstí nebo spíše náves. Doprava nebo doleva? Vlastně je to fuk, třeba doprava.
Když šla Erika podél domů podobných ttomu její tety, vzpomněla si, že to vlastně fuk nebylo. Cestou nalevo by se vrátila tam, odkud s Willem přišli a to zatím rozhodně neplánovala.
Asi po pěti stech metrech betonové sedlažební kostky na chodníku (díky obrovské aktivitě pouličních uklizečů obrostlých trávou a plevelem) začaly mírně stáčet doleva.
Dívka zvedla hlavu a za střechou budovy, co právě míjela, vykukovala věž s hodinami.
Tak to by mohlo být ono, ne?

Erika zdaleka nebyla jediná na náměstí. Po ulici se míhala spousta tamějších obyvatel - postávali před obchody, seděli na lavičkách u kašny nebo se jen tka procházeli. Ale ať už dělali cokoliv, jakmile spatřili přibližující se Eriku, hned s tím přestali.
Pro ni to byl velmi nepříjemný pocit. Nějaká paní se zastavila uprostřed hovoru a te´d jí jen naprázdno visela pusa. Zrzavému chlapci před vývěsním štítem řeznictví něco spadlo k silnici a on teď zůstal v předklonu.
Nedívej se na ně. Ignoruj je. Jdi dál. Přestanou, dušovala se.
Ale stále ty stejné pohledy, lidé naprosto viseli na každém jejím sebemenším pohybu.
Podívala se kolem. Nic takového jako zastavárna ovšem nespatřila.
Rozvážně tedy zamířila k obchodu, který měl ve výloze vystavené potraviny a doufala, že něco sežene.
Stiskla kliku, otevřela dveře, ty zacinkaly a ona vstoupila.
Na pultě byl vyložený čerstvý chléb. Erice při pohledu na něj zakručelo v břiše. Kdy naposledy jedla? Včera?
"Haló, je tu někdo?" nesměle postávala u dveří a snažila se na sebe upozornit. Stále však nikdo nepřicházel.
"Haló?" zopakovala.
Stála tam jistě víc jak pět minut bez jediného příchozího. Napolo naštvaná a nerv´´´´ózní z té druhé půlky položila na pult řetízek, vzala si vyhlídnutý bochník chleba a šla.
K jejímu překvapení byl chlapec stále ještě v předklonu a ostatní dál nehybně stáli. Jen ta paní stačila zavřít pusu.
Prostupovat jejich supí pohledy s ukradeným bochníkem, šlo ještě hůř. Na duhou stranu tam ale nechala ten řetízek, tak co?! Když si to ale probírala v hlavě znovu, jen se v tom utvrdila - pozlacený řetízek přece taky vzala. A kdo ví, jestli byl pozlacený...?

Spěšným krokem došla k domu. Naštěstí Kamilu nenapadlo zamknout.
Promočený deštník rozložila v předsíni a s tisíci otázkami, o nichž věděla, že nebudou zodpovězeny, se vrátila do kuchyně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M.o.n.i.k.a M.o.n.i.k.a | Web | 11. října 2008 v 17:01 | Reagovat

Na tuhle kapitolu jsem se strašně těšila a jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Je pěkná, tvý povdíky se mi líbí=)

2 BobbiMoon30 BobbiMoon30 | E-mail | Web | 12. prosince 2011 v 3:02 | Reagovat

Various people in every country receive the <a href="http://goodfinance-blog.com">loan</a> from various banks, because this is simple.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama