Zcela znovu

21. června 2009 v 21:34 | Ceraa |  povídky

Inspirovala jsem se jednou povídkou z literu, jedním z jejích prvních slov bylo "Jmenoval se Daniel." Unesla mě můza a já si ani nedočetla autorovo dílo (vlastně jsem skončila hned za touto větou), dokonce jsem to okno s ním zavřela a tak vám bohužel neposkytnu plný odkaz. Inu, můžete hledat sami, bylo mu 24 let a mezi díly měl 5 povídek ;)

Version:1.0 StartHTML:0000000168 EndHTML:0000005396 StartFragment:0000000518 EndFragment:0000005379
Jmenoval se Daniel. Ano, Daniel i přesto, že mnohem častěji slýchával na Danečka, či dokonce zlatíčko, když se jednalo o někoho, kdo něco potřeboval. A nebo taky o babičku.

Za těch osm let na světě už stačil prošlapat sedmnáctery boty. Ať už to bylo skrze rodinné výlety do přírody nebo jenom normální klukovské hry na babu v čerstvé vrstvě bláta. To potom ani nemusel mamince vysvětlovat, kde se toulal celé odpoledne, jelikož jeho cesta byla přesně vyznačena špinavými šlápotami, většinou i na bílých dlaždičkách jejich chodby. Tenisky skončily v pračce a kapesné se na poloviční cestě do Danielova prasátka opět otočilo zpátky k otcově peněžence.

Vlastnil také pár černých mokasín. Ty patřily do celého slavnostího kompletu společně s bělostnou košilí, oblekem černým jako uhel a veselým červeným motýlkem, jehož si Dan nikdy nebyl schopen nainstalovat zcela sám. I když se to možná ani nikdy naučit nechtěl, protože v obleku se cítil asi jako kulturista v baletním úboru, a rodiče tudíž radši věnovali minutu k úpravě synka, než aby museli poslouchat jeho histerické záchvaty. Hlavně aby už proboha mohli jít na tu svatbu, zahradní slavnost, či podobnou sešlost plnou tetiček s napudrovanými tvářemi, jež mu stejně nic neříkali. Má m na mysli ty tváře, samotné příbuzné toho napovídaly až příliš.

Do botníku též patřily kožené polobotky. Tyhle boty Daniel také neměl rád a bral si je na sebe jenom k příležitosti návštěvy prarodičů, to aby jim udělal radost, když už mu je pořídili. Pak nastal slastný okamžik, kdy se u dveří zuli a vklouzli do huňatých domácích trepek. A na těch se tak báječně klouzalo po schodech!

V létě přišly na řadu sandále. Daniel upřímně nikdy nebyl s to pochopit všechny ty spory, týkající se problematiky nošení či naopak nenošení ponožek v této obuvi. Nikdo přeci nikomu nezakazuje vzít si pod mikinu tričko, tak proč být proti dvěma vrstvám někde jinde? Nesmysl, lidé by se měli spíš starat o to, aby alespoň všichni měli vůbec nějaké boty. Jestli si potom neopatrnou chůzí nadělá po achilovkách a pod kotníky puchýře, je již čistě jen a jen jeho starost.

Naopak zimní sněhule mu přišli dočista hloupé. Ponožky se mu promočily pokaždé a za každou cenu, neviděl tedy důvod, proč by měl trávit pět minut jejich zavazováním a zastrkáváním spodních vrstev oblečení, dalšímu šňěrování a utahování, když už mohl dávno být před školou a házet po spolužácích sněhové koule. Na druhou stranu se dal vysoušeč obuvi použít jako báječné švihadlo...

Málem by se pozapomnělo na Danielovy první botičky. Béžový odstín, velikost osmnáct a ty roztomilé tkaničky... Radost pohledět. Jistě, mají teď od treppinngu pauzu v kartonové krabici na půdě a ještě nějakou chvíli mít budou. Nebylo však návštěvy půdy, kdy maminka narazila na tuto bedýnku, aby nad ní neuronila slzičku dojetím, jak byl její synáček malilinkatý.

Tak to byl celý obsah Danielova botníku, věcí v jeho životě pravděpodobně nejkonzervativnějších, jelikož mu rodiče kupovali stále stejné boty, pouze ve větší velikosti. Nevěděl, jak to dělají, dřívější obchody s obuví byly už dávno tytam, Dan netušil, zda-li opravdu jezdí v autě a pátrají po několika městech, jenom aby našli ten stejný typ. Ale jedním si byl naprosto jistý. Ty boty byly jako jeho jméno, něco, co mu někdo nadiktoval a nehodlal to za žádnou cenu měnit.

Jednoho odpoledne přišel domů a aniž by se přezul do těch tak báječných trepek s králíčky, zamířil si to k sobě do pokoje. Odhrnul papíry, aby si na stůl postavil židli, pak na tuto věž vylezl a z nejvrchnější poličky sundal porcelánové prasátko. Zběžně s ním zachrastil a vrátil se večer.
Linka maminčina obočí se rýsovala obzvláště přísně, když se konečně ozvalo šramocení klíče v zámku. Na prahu stál její syn a díval se jí zpříma do očí.

"Mohl bys mi laskavě vysvětlit, kde si byl, Danieli?"

Ten se usmál. "Ahoj, maminko. Ode dneška se jmenuji Kuba," odvětil a odvrátil pohled na své nové červené kecky s křiklavou podrážkou zelené barvy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Temná elfka Temná elfka | Web | 29. června 2009 v 11:25 | Reagovat

Ahoj máš moc hezkej blog, nechceš spřátelit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama